⬜️🟦⬜️ S vědomím, že Alexej Navalnyj nebyl žádný liberální demokrat západního střihu, ba spíše myšlením klasický Velkorus, je i tak na místě konstatovat, že jinak šlo o velmi odvážného člověka, který si to rozdal s vraždící kremelskou chobotnicí face to face.
Porazit je nemohl, ale museli jej za to i tak zabít.
⬜️🟦⬜️ Nakonec nejpůsobivější virtuáklní epitaf napsala Navalnému jiná hodně statečná Ruska, Nadya Tolokonnikova v The New York Times:
„Lidé následují Putina, protože se ho bojí, ale Alexeje následovali, protože ho milovali. Putin mu tuto jeho schopnost zjevně záviděl. Žádné množství peněz na světě si nemůže koupit lásku, žádné množství raket a tanků si nemůže podmanit lidská srdce.“
Navalnyj byl pro drtivou většinu slušných Rusů poslední reálnou alternativou ke změně režimu v Moskvě. Jinou ani mít nemohli, protože poslední jinou (a z našeho pohledu i liberální) alternativu Putin nechal zavraždit právě před devíti lety na Moskvoreckém mostě u zdí Kremlu.
Tou byl Boris Němcov, další z Rusů, který mohl odvahu taky rozdávat plnými hrstmi.
Ale zpět k textu Nadyi Tolokonnikové, která se ohlíží za osobní zkušeností s Alexejem Navalným:
⬜️🟦⬜️ „Píše se rok 2007, v Moskvě je teplý, slunečný jarní den. Je to můj první protest a jsem nervózní. Je mi šestnáct, jsem hloupá a nesmělá, zamilovávám se do odvážných lidí kolem sebe. Slyším, jak se můj tichý hlas přidává k ostatním a křičí: „Rusko bez Putina“. Spojíme ruce a společně vytlačujeme policii z ulice. Rusko by mohlo být svobodné: Je to pro mě nový pocit. Tady poprvé vidím Alexeje Navalného.“
⬜️🟦⬜️ „Následujících 17 let jsem sledoval, jak se můj přítel Alexej z moskevského blogera stává osobností, která dává naději a inspiraci lidem na celém světě. Pomohl mně a milionům Rusů uvědomit si, že naše země nemusí patřit agentům KGB a kremelským přisluhovačům.“
⬜️🟦⬜️ „Alexej stál nepřímo za vznikem Pussy Riot. Uvědomila jsem si, že si musíme vytvořit vlastní sadu nástrojů, jak dosáhnout změny: přímé, pozornost přitahující akce, které by se daly snadno zopakovat. Alexej mi dal impuls k vytvoření prvního videoklipu Pussy Riot, který vycházel z desítek nebezpečných partyzánských vystoupení v Moskvě. Byla jsem příliš hrdá na to, abych to Alexeji někdy osobně přiznala, ale nápad natočit klip vzešel z jeho tehdejšího projevu.“
⬜️🟦⬜️ „O několik měsíců později, když mě a mé kolegyně z Pussy Riot soudili za údajné podněcování náboženské nenávisti, stál v soudní síni mezi našimi rodinnými příslušníky a aktivisty Alexej.“
⬜️🟦⬜️ „Psal se rok 2013 a on vedl nečekaně populární kampaň, aby se stal starostou Moskvy. Ve snaze umlčet ho vláda odsoudila Alexeje k pěti letům vězení. Rozzuření Rusové zaplnili ulice a požadovali jeho okamžité propuštění. Jako zázrakem byl druhý den propuštěn. Nevzpomínám si, že by nějaká jiná opoziční síla v Rusku měla takovou moc.“
⬜️🟦⬜️ „Jako feministka jsem vždy považovala za inspirativní, že se Alexej na rozdíl od mnoha jiných v ruské politice rozhodl obklopit silnými ženami – Marií Pevčichovou, Kirou Jarmyšovou, Ljubov Sobol – a svěřil jim nejvyšší mocenské posty ve svém táboře. A samozřejmě nechyběla ani láska a úcta k jeho ženě Julii. Je to ostrý kontrast s Putinem, známým svým jeskynním sexismem.“
⬜️🟦⬜️ „S jeho smrtí se zrodil nový pocit odpovědnosti. Pro mnohé z nás v Rusku byl něco jako starší bratr nebo otec, někdo, kdo byl vždy po ruce, aby po vás uklidil nepořádek. Přišli jsme o něj tak bolestně brzy, tak předčasně. Teď už v místnosti nikdo jiný není. Dlužíme Alexeji a jeho snu o novém krásném Rusku, abychom pokračovali jeho v boji.“
Ten článek je ještě delší, celý je ZDE.
Sama Tolokonnikova má rovněž pro strach uděláno, každopádně nakonec odešla do emigrace a taky proto je ještě na svobodě a ještě žije.
Fotka níže je ze soudního jednání, kam byla převezena z vězení, z roku 2013.
Nadya byla v roce 2012 odsouzena ke dvěma letům za výtržnictví a svůj trest vězení si odpykávala v trestaneckém táboře IK-14 Mordvinsku.
V září 2013 zahájila na protest proti nelidským podmínkám ve vězení hladovku. Prostřednictvím svého manžela poslala ruským médiím otevřený dopis, ve kterém popsala nesnesitelné poměry v trestanecké kolonii.
Vězeňkyně musely pracovat více než 16 hodin denně, ženy bývaly bity, morálně ponižovány, polévány studenou vodou, dostávaly špatné jídlo a neměly k dispozici základní hygienické potřeby.
Následné kontroly ruské Federální vězeňské služby a prokuratury tyto informace v zásadě potvrdily. (tehdy šlo ještě o hodně mírnější formu režimu, než dnes, navíc Putin před plánovaným útokem na Krym a východ Ukrajiny nechtěl přitahovat pozornost světa).
Všichni tři Rusové, kteří jsou hlavní protagonisté tohoto textu, jsou bezesporu velmi odvážní a bojovali za svou vizi Ruska, proti Putinově režimu. Za Rusko bez Putina.
A teď jsou dva mrtví, zavraždění režimem a třetí je v emigraci a nemůže si být jista svou bezpečností ani tam.
Vraždící totalita. To je dnešní Rusko.
A pokud se mu nepodaří zvítězit v Ukrajině, v nějakém bodě se krvavě zhroutí samo do sebe a dříve nebo později vpluje do čínské zóny vlivu.
Do té doby však představuje nebezpečí, kterému musíme společně čelit.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
