Sudetští Němci již vůči nám nekladou žádné nároky. Spokojili se s oficiální omluvou a bod, který mluvil o majetkovém vypořádání ze svých stanov jednou provždy vypustili.
Jejich potomci se často angažují v rodných obcích svých předků, opravují památky a udržují povědomí o naší společné historii.
Jednou věcí z historie pak je, zda šla tehdejší situace řešit jinak, než vyhnáním a odsunem. Druhou pak jsou ale nezpochybnitelné zločiny, které tzv. divoký odsun provázely.
Češi – a mnohdy šlo o německé kolaboranty, se tak na moha a mnoha místech celé země, chovali úplně stejně jako ještě nedávno nacističtí hrdlořezové. Tím hůře, že na našem území se mezi usazenými Němci v tu dobu prakticky nevyskytovali muži, ti byli buď mrtví, nebo v zajetí a tak obětmi byli téměř vždy senioři, děti a ženy.
Divoký odsun probíhal mezi květnem a zářím 1945, později se už do věci vložili spojenci a mezinárodní organizace, aby zajistili deportovaným alespoň jejich základní práva.
Obvykle už toto téma nechávám historickým análům, ale zase vyskakují politici, kteří místo toho aby hasili velký počet aktuálních a urgentních problémů země, hodlají si honit body na sudetské otázce.
Bičování odsunem podle Jana Zahradila
Vypráví tehdy osmiletá Marie André
👨👧👧 „„První etapa byla Krnov – Vrbno. Bylo to více než 37 kilometrů pěšky. Pět týdnů před mými osmými narozeninami jsem musela celou tuto cestu ujít. Bylo to vražedné. Celý den jsme nedostali žádné jídlo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. .„
👨👧👧 „Museli jsme se navíc chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny. Unavení, zcela vyčerpaní jsme večer dorazili do Vrbna. Ale ne všichni. Znovu a znovu jsme na této cestě slyšeli výstřely. Lidé, kteří tyto vražedné útrapy bez jídla a přestávky nemohli vydržet, byli zastřeleni.„
👨👧👧 „28. června 1945 v 7 hodin ráno pokračoval hladový pochod v pohybu ze Starého Města do Králík. 25 kilometrů opět bez jídla. Lidé byli apatičtí a bez síly. Brzy odpoledne jsme došli do Králík. Hodně lidí zemřelo. Opět jsme přišli do velké haly nějaké fabriky na vrtule. A zase jsme leželi na betonové podlaze. Jedna žena zemřela před halou a její malé děti po ní a kolem ní lezly. Nechápaly, že je mrtvá.„
👨👧👧 „„Tak jsme jeli dva dny a dvě noci vlakem bez pití a jídla. Jako toaleta sloužil kýbl. Každý si na něj musel sednout před očima všech. Když byl plný, byl vyléván shora během jízdy. Mrtví byli také takto likvidováni. Když vlak někde zastavil, což se stalo zřídka, byli jsme dotazováni na mrtvé, aniž by někdo otevřel dveře. Mrtví byli vykládáni vrchem. Jeli jsme z Králík do Teplic (Teplitz Schöngau), což bylo 300 kilometrů.“
🏇 Normální lidé se prostě za takové úseky historie omlouvají, stejně jako jezdí představitelé Německa každý rok do Lidic a Ležáků. To není žádná slabost. Je to Evropa 21. století.
Zaplať pán Bůh.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
