Dnes je to přesně deset let, kdy Ukrajina vzala aktivně vlastní osud do svých rukou a dokázala provést něco, co se nikomu před tím ani potom nepodařilo.
Asertivně a za pomocí všech dostupných prostředků se vytrhla z ruské zóny vlivu. Naposledy to zkusilo před třemi lety Bělorusko, ale protože představitelé tamní opozice nedokázali použít sílu, jedinou veličinu, které Rusko rozumí a respektuje ji, nebyl tento pokus nakonec úspěšný.
Ukrajina to dokázala, ale cena, kterou za zvolenou cestu platí, je nesmírná a možná v tuto chvíli není v Evropě ani v ruském okolí další národ, který je ochoten ji zaplatit.
Protesty byly přitom původně spontánní a nenásilné, demonstranti posléze jen adekvátně reagovali na zvyšující se represe a násilí státního (proruského) aparátu.
Od začátku šlo o proevropskou (prounijní) revoluci, její neoficiální název je proto taky Euromajdan.
Podílely se na ní všechny vrstvy společnosti, od fotbalových fanoušků, přes profesy z vysokých škol, církevní hodnostáře, až po rolníky z venkovských oblastí země.
Stejně jako se na ní podílely všechny národnostní skupiny žijící v Ukrajině. Ostatně sám Mustafa Nayyem je původem afghánský Paštun a třeba prvním zabitým demonstrantem na Majdanu byl Sergej Nigojan, ukrajinec s arménskými kořeny.
Na hlavním kyjevském náměstí se 21 listopadu 2013 tedy sešla první demonstrace, byť zatím čítala jen stovky lidí, především Nayyemovy přátele a sledující ze sociálních sítí. Během noci dorazilo podle některých zdrojů celkem až tři tisíce lidí.
Viz videa výše: takto se rozlamuje ruský vliv v zemi. Pokud si necháme, aby opanovaly proruští kolaboranti naši politickou scénu a vpustili do země ruský vliv (tajné služby), jinak už to nejde. Proto to nesmíme dopustit.
Lidí ale postupně přibývalo a za deset dní jich okupovalo Náměstí nezávislosti cca 150 000. Na konci měsíce se Janukovyčův režim rozhodl náměstí vyklidit. K potyčkám mezi demonstranty a policií sice docházelo už v předchozích dnech, ale až 30. listopadu zasáhly proti protestujícím speciální jednotky Berkut, které podle oficiálních údajů 80 demonstrantů surově a brutálně zbily.
Další pokus o vyklizení centra města jinými prostředky ztroskotal hned druhý den. Policejní brutalita demonstranty neodradila, ba právě naopak. Kyjevská radnice demonstrace zakázala, ale na Majdan navzdory tomu dorazilo více než půl milionu lidí.
Revoluce důstojnosti právě zařadila nejvyšší rychlost.
Demonstranti obsadili budovy odborů, kde vzniklo Ústředí národního odporu, a také kyjevské městské rady. Začali budovat barikády a stanové městečko. Dosud největší demonstrace se konala 8. prosince, během níž se protestujícím podařilo obsadit část vládních budov a strhnout sochu Lenina na hlavní kyjevské třídě Chresčatyk, která vybíhá z Majdanu.
V dalších prosincových dnech se demonstranti přetahovali s policií o dobytá území a obsazené budovy. Násilné střety s policií, v jejichž důsledku se zatýkalo, rozdmýchávali také provokatéři, zejména režimem zaplacené tzv. titušky – kriminálníci. Viz foto níže a text.
Právě tito převážně mladíci, kteří s požehnáním režimu napadali demonstranty v ulicích kolem Majdanu, byli podle Wilsona zodpovědní za zhruba desítku úmrtí a stáli za řadou únosů a bití protivládních aktivistů.
Dalším zlomem pak bylo, když se Janukovyč se v lednu 2014 tajně sešel s Putinem ve Valdaji, kde se oba dohodli na definitivním potlačení protestů. V polovině ledna tak prošel parlamentem balík zákonů, které kriminalizovaly v podstatě veškerou dosavadní činnost protestního hnutí.
V centru Kyjeva se rozhořela pouliční válka a 22. ledna byli zastřeleni první demonstranti. Parlament sice koncem ledna některé zákony z 16. ledna zrušil a premiér Mykola Azarov podal demisi.
Opozice dál trvala na odstoupení Janukovyče či na předčasných prezidentských i parlamentních volbách, jednání s mocí ale nikam nevedla. Naopak brutalita policie a režimem najatých násilníků se stupňovala.
Poslední konfrontací moci s lidem se nakonec ukázal být „krvavý čtvrtek“ 14. února 2014, kdy odstřelovači zavraždili na 70 demonstrantů. Ještě ten večer parlament odhlasoval konec policejní akce.
Během noci pak opozice a vláda dojednala za přítomnosti ministrů zahraničí Polska, Německa a Francie a ruského ombudsmana dohodu, která brala v potaz zásadní požadavky opozice včetně nových parlamentních a prezidentských voleb.
Následující noc uprchl ukrajinský proruský prezident Janukovyč ze země a následně jej parlament sesadil z funkce.
Už za několik dní ale napadli ruští vojáci v neoznačených uniformách Krym a následně i východ Ukrajiny. A přesto, že měly v plánu dosadit loutkové vlády do sedmi oblastí na východě země, povedlo se jim to jen ve dvou (Luhansk, Doněck), v ostatních byli Ukrajinci vyhnáni.
Válka ale pokračuje už desátým rokem dodnes a mladí lidé, kteří dnes nasazují životy za obranu země před okupanty, byli v době Majdanu ještě dětmi.
Tak dlouho už boj o ukrajinskou svobodu a nezávislost trvá.
🏇 Majdan je fascinujícím příběhem lidské touhy po svobodě a demokracii, který se pro svůj úspěch stal noční můrou všech autoritářů, diktátorů a jejich západních kolaborantů.
Ukázalo se, že existují občanské společnosti, které i v ruské zóně vlivu, jsou ochotny bojovat na život a na smrt za hodnoty, o nichž Rusko tvrdí buď že jsou v rozkladu, nebo, že vůbec neexistují.
Ukrajina uštědřila Putinovu režimu i jeho osobnímu kultu obrovskou facku, navíc z pozice slabšího bratra, jak Ukrajinu Rusové rádi zobrazovali.
Je smutným paradoxem doby, že západ, jehož hodnoty Ukrajinci tak intenzivně následují, se slovy Anne Applebaum, stále ještě nerozhodl, že současná válka, je skutečně válkou existenční a tedy nenapíná svoje veškeré úsilí k tomu, aby bylo Rusko v Ukrajině poraženo.
Konfrontaci s Putinem budeme muset nakonec stejně podstoupit, protože Rusko už do války proti západu vstoupilo naplno a bez servítků.
Akorát v tuto chvíli není jisté, že tuto válku Ukrajina přežije jako svobodná a na Rusku nezávislá země. Což by už samo o sobě bylo bezprecedentním západním selháním.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
