Klíč jménem Důvěra. V systém, ve stát, ve spravedlnost

„Mediální výchova a kritické myšlení (samy) problém sílících dezinformací nevyřeší.“

Respekt se vrací k obsáhlému průzkumu vědců, výzkumníků, sociologů pro ČRo.

Jejím hlavním závěrem v kostce je zhruba toto sdělení: To, zda začneme sdílet dezinformační narativy – od zjevných nesmyslů po spletité konspirační hypotézy – nezáleží na naší inteligenci a vzdělání, ale na našem postoji, vztahu ke světu, míře důvěry ve společnost a spravedlnost jejích institucí.

👉 „ Jestliže jsme se v dosavadní debatě o sílícím vlivu dezinformací opakovaně zaklínali mediální výchovou ve školách a posilováním kritického myšlení, v jednotlivých epizodách projektu je srozumitelně popsáno, že jakkoli jde o důležité věci, problém příchylnosti 1/3 Čechů k dezinformátorům to nevyřeší.“

👉 „Existuje dokonce jakýsi kritický paradox. Právě ti, kdo aktivně šíří dezinformace a pilně sledují ProtiProud, O čem se mlčí, Parlamentní listy a dnes už desítky dalších, mnohem webů šířících strach a nedůvěru, si o sobě myslí, že to právě oni jsou vybaveni oním „kritickým myšlením“. Protože právě oni „nejsou ovce“ a „nepodléhají mainstreamu“. „

👉 „Klíčová je emoce, postoj. Věřím, že společnost je z principu spravedlivá a dává mi možnost se podílet na jejím řízení? Mám pocit, že stát se ke mně osobně chová spravedlivě? Pokud ne, pak čím více jsem mediálně vzdělán, čím vyšší mám inteligenci a schopnost kriticky zkoumat argumenty, tím sofistikovanější nástroje na obhajobu dezinformačních narativů vytvořím a dlouhodobě prosazuji.“

👉 „Zpátky do školy. Kritické myšlení a mediální gramotnost do ní rozhodně patří, ale rozhodují jiné věci. Vztah důvěry ke světu, který je přátelský, dobrý a srozumitelný, se fakticky vytváří v mateřské škole a pak na prvním stupni základní školy. A klíčovou práci tady dělají učitelky a učitelé, kteří už se naučili dětem naslouchat a věnovat se jejich emocím, radostem a strachům.“

👉 „Ještě o něco důležitější než hodiny mediální výchovy jsou proto hodiny, kterým se někdy říká etická výchova, někdy osobnostně sociální výchova; prostě čas ve škole, který se dá věnovat vztahům, pocitům, důvěře k druhým, ke společnosti, ke státu.“

👉 „Nesvádějme vše jen na dezinformátory. Není to tak, že dezinformace rozkládají společnost a vytvářejí atmosféru nedůvěry. Naopak, společnost plná vzájemné nedůvěry, podezíraní a pocitů nespravedlnosti je výjimečně náchylná podlehnout dezinformacím.“

🏇 Podle mě nejdůležitější text (přesněji řečeno sumář výstupů studie), který byl v posledních týdnech na téma dezinformací zveřejněn. Jakkoli to už třeba Marie Heřmanová tvrdila delší dobu už před průzkumem, je zřejmé, že z kombinace mediální výchova ve školství (i terciálním), kampaně na kritické myšlení a snaha mít ve státě co nejvýše početnou skupinu spokojených lidí, s důvěrou ve stát a systém (a tudíž i politiky), je ta třetí záležitost absolutně nejtěžší.

Je to záležitost na generaci a musela by propojit výchovu v rodinách, výuku ve všech typech škol a nějakou změnu společenského narativu. To by pak vedlo sekundárně k jiným politikům, působícím ve veřejné sféře, kde by byla středem zájmu služba spoluobčanům, nikoli služba sobě, nebo oligarchovi, který mě pase.

Anebo – to je mnohem jednodušší- změnu volebního chování. Být aktivní a masivně kroužkovat, aby alespoň ti dva tři nejhorší kandidáti propadli sítem. Když se to stane dvakrát, třikrát, politici sami pochopí, že by nekvalitním nominantům na kandidátce volič cestu dál Zahradil.

Každopádně to lze, důkazem buďtež severské země, k nimž se velmi rychle hodnotově přibližuje Estonsko. Tam vychází podle všech možných žebříčku společnosti nejsvobodnější a zároveň nejspokojenější. A problémy s dezinformacemi tam musí řešit o řády méně.