Co nás zbytečně sráží

Česká republika má – a to není nic nového – problém s nastavením a efektivitou vzdělávacího systému. Jedním z důvodů je i souvislost mezi chudobou a dosahovaným vzděláním, nebo někdy vlastně ani nedosahovaným.

Jde o strukturální problém, který se táhne už dekády a zatím žádná politická reprezentace nedokázala zemi „postrčit“ ke změně tohoto stavu.

A nejde samozřejmě jen o problém samotných školáků či studentů, ale celé země. Máme zbytečnou nadprodukci příjemců sociálních dávek (namísto naopak plátců do systému) a zároveň jako výsledek celého tohoto pohybu i zbytečnou nadprodukci voličů nesystémových stran.

Jednak části přímo těchto ekonomicky a sociálně neúspěšných (a tudíž frustrovaných) občanů, ale taky těch částečně úspěšnějších, kterým vadí, že na tyto lidi musí přispívat částí odvodů.

Samozřejmě, nějakou část lidí budeme mít i sociálního dna vždy, ale nikdo by na něj neměl padnout, jen kvůli nezájmu, či neefektivitě státu.

„Pokud stát investuje do žáků, kteří by jinak střední školu nedokončili, 50 tisíc korun ročně, stačí aby jen aby dvě až čtyři procenta z účastníků programu získaly výuční list a pro stát to vzhledem k vysokým výnosům z dokončení střední školy bude efektivní.“

via Seznam Zprávy

My všichni potřebujeme, aby takových lidí bylo co nejméně a hlavně, aby žádný z nich nebyl v této situaci zbytečně.

Není nadarmo potvrzeno, že každá (efektivně!) investovaná koruna do vyrovnávání nerovností v přístupu ke vzdělání (prostě pomoc dětem z rodin s horším rodinným zázemím) se společnosti vrátí cca čtyřikrát. Čím se tak stane dříve, tím je pomoc efektivnější.

Nejsme tak bohatí, abychom šetřili na špatných místech.

„Výsledky ve vzdělávání v Česku silně záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny. Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či v Polsku závisí úspěch na rodinném původu velmi málo. Česko patří mezi sedm zemí OECD, kde je tato závislost největší. Navíc se v posledních 10 letech stále zesiluje.“

Via E15