Silný příběh Nelly Guttmannové, mladé židovské dívky z jihočeského Pacova.
Ta byla vychovatelkou v Terezíně, prošla Osvětimí, Hamburgem a nakonec se dočkala osvobození v Bergen Belsenu.
Cesta lemovaná smrtí.
Nelly Prezma, roz. Guttmannová (94) vzpomíná na dětství prožité v Pacově před druhou světovou válkou, na transport pacovských Židů do koncentračního tábora a na návrat do Československa po skončení války.
„V Pacově jsem chodila do školky a pak do školy až do roku 1939, kdy přišli Němci a ze školy mě vyhodili. V té době mi bylo třináct let.
Měla jsem sestru Růžu, maminku Žofii a otce Nathana, který v Pacově působil jako rabín a vyučoval náboženství. Otce si velmi vážili nejen Židé, ale všichni. Pacov bylo malé městečko, téměř všichni byli zemědělci, pěstovali brambory, neuměli se vyznat a orientovat v úředních záležitostech, a tak jim tatínek pomáhal. Byli jsme tam opravdu jako jedna rodina.“
„Měla jsem v Pacově jednu kamarádku. Její rodiče byli obyčejní lidé, tatínek choval koně. Maminka chodila uklízet domy, než přišli Němci. Když přišli Němci, tatínek té mé kamarádky říkal: „Nebojte se, my vás budeme chránit, ale ti tam někde v Táboře, ti nás nezajímají, ti můžou jít.“ Neznal žádné cizí Židy, protože nikdy neopustil Pacov. Žila tam ale i rodina, která dala dcerce židovské jméno, aby ukázala, že jsou přátelé Židů.“
„Na jaře roku 1940 zatkli pana Ludvíka Poláčka, který měl v Pacově obchod se smíšeným zbožím. Přestože nic neprovedl, zatkli ho a odvezli do koncentračního tábora. Za několik týdnů poslali domů jeho popel a řekli, že zemřel na zápal plic. Byla jsem tenkrát čtrnáctileté děvče a když jsem to slyšela, dostala jsem najednou hysterický záchvat a začala jsem se smát takovým hysterickým smíchem. Potom jsem se stáhla do sebe a začala jsem plakat, protože jsem nemohla pochopit, jak se může stát, že takový zdravý člověk najednou zemře.“
„Bez tatínkova platu jsme ovšem neměli na jídlo a já jsem měla velkou pannu s rokokovými šaty, kterou jsem moc milovala, poněvadž to bylo něco zvláštního. V Pacově byla jedna paní, která řekla mojí mamince, že s ní vymění jídlo za tu panenku. Plakala jsem, nechtěla jsem jí ji dát. Když jsem po nějakém čase viděla, že nemáme co jíst, řekla jsem: „Dej jí tu pannu, ať máme co jíst.“ Dostali jsme za ni mouku, margarín, cukr a brambory. Maminka chodila v létě do lesa trhat borůvky a hledat houby, které pak prodávala, abychom měli co jíst.“
„Jindy Němci přišli a poručili tatínkovi tahat židovského továrníka Weinera, který měl v Pacově továrnu na kožedělné výrobky. Panu Weinerovi přivázali uši a ocas, postavili ho do vozíčku, dali mu buben, na který musel bubnovat a tatínek s ním musel několikrát objet pacovské náměstí. Když to ale viděli pacovští, stáhli rolety, zašli domů a nechtěli se na to dívat.“
„V listopadu 1942 byli všichni Židé z Pacova předvoláni k transportu. Odvezli nás do Tábora na nákladních vozech a z Tábora jsme jeli vlakem do Bohušovic. Z Bohušovic jsme šli pěšky do Terezína.“
„Na jiný svátek, takzvaný svátek stromů neboli Tu bi-švat, jsme šly s dětmi sázet stromy. Když jsem po válce přijela do Terezína se svými dětmi a viděla jsem ty vysoké krásné stromy, myslela jsem na to, kde jsou ty děti, s nimiž jsem je sázela. Všechny šly do plynu.“
„Do dívčího domova mě přeložili ze školky, když během velice chladné zimy onemocněly všechny vychovatelky v dívčím domově. V té době mi bylo šestnáct. V domově byla jedna holčička, která toho moc prožila a viděla, jak jí zavraždili rodiče i bratry. Byla velice agresivní, ubližovala ostatním dětem, bila je a nikdo nevěděl, co s ní. Tak jsem začala přemýšlet, co budu dělat. Napadlo mě, že budu dělat vše jako ona a snad si ji tím získám. Zkoušely jsme, kdo dohodí dál kamenem a já jsem si najednou všimla, že se ta holčička začala usmívat. Potom jsme spolu lezly na stromy. Ona lezla na strom, já taky, a tak jsem ji pomalu k sobe připoutala. Když to viděla vrchní vychovatelka, byla překvapená, jak jsem to dokázala.“
„Ta holčička dostala od své maminky kousíček hadříčku a to byl její talisman. Dala mi ho, když slyšela, že jedeme s transportem z Terezína do Osvětimi. Nechtěla jsem si ho od ní vzít, chtěla jsem, aby ji ochraňoval. Šla do plynu a já jsem se snad díky tomu hadříčku zachránila.“
„Sestra přijela do Terezína před námi. Chtěli jsme se s ní setkat, ale řekli nám, že odjela s trestným transportem do Osvětimi po atentátu na Heydricha. Po atentátu poslali z Terezína trestný transport do Osvětimi a všichni šli rovnou do plynu.“
„Jestli chceš vědět, co můj expřítel dělá, jdi tam na ten a ten blok a podívej se. Já ti nic neřeknu, jdi a přesvědč se sama.“ Samozřejmě jsem chtěla vědět, jak se mu vede, protože byl moc roztomilý a bývali jsme dobří přátelé. Když jsem přišla blíž k baráku, uslyšela jsem, že tam někdo hrozně křičí a uviděla jsem, jak ten kamarád, kterého jsem znávala a který býval takový veselý dobrák, bije holí starého Žida. Přišla jsem k němu a začala na něj křičet: „Co to děláš, ty ses zbláznil, co to děláš, přestaň!“ On se na mě podíval takovýma očima, očima hyeny, a řekl: „Nech mě, myslíš si, že chci umřít hladem? Za tohle dostávám kousek chleba.“ Nevěděla jsem, co mám dělat.“
„Někteří ze všeho toho zla přestali být lidmi. Nevěděli, co dělají, protože to není, jako když máte hlad a chcete něco sníst. To byla taková bolest, že se to nedá vůbec vysvětlit. Dodnes například nemohu opustit dům, aniž bych se najedla. Když spím, musím v noci vstát a najíst se. A když se nenajím, cítím bolest toho hladu, jaký jsme tehdy měli.“
„Když jsem přijela do Osvětimi, už tam byla moje kamarádka z Terezína Ilona, která se také přihlásila dobrovolně do transportu, protože v tom transportu byl její přítel a ona chtěla jet s ním. Na jaře roku 1944 jsme se jednou ráno dozvěděli, že transport ze září 1943, se kterým přijela Ilona, má jít do plynu, protože už uplynulo šest měsíců od příjezdu do Osvětimi. Byla jsem zrovna venku a roznášela jídlo, když jsem ji uviděla. Nevěděla jsem, co mám dělat, co jí mám říct – je mladá, zdravá, žije, co jí mám říct, jak ji můžu potěšit, co jí mám říct? Snad jen, že za tři měsíce i já půjdu do plynu, nebo ne, nebo snad ne? Co jí mám říct? Myslím, že mě viděla, ale dívala se přímo před sebe. Nakonec jsem k ní nešla, nemohla jsem jít.“
„Večer to bylo opravdu strašné. Nesměli jsme jít ven, jen ti, co šli do plynu, ale všechno jsme slyšeli. Byli tací, co si zpívali, tací, co křičeli i ti, co neříkali nic, jen šli a šli. Když všechno utichlo, už jsme nic neslyšeli, jenom jsme cítili ten kouř a když jsme ráno vstali, viděli jsme oheň z komína, kde pálili těla.“
„Jednou jsme něco hledali v troskách, něco k jídlu. V jednom domě jsme našli bramborové slupky a najednou na nás vyskočila slepice, tak jsme ji chytili a zabili. Podařilo se nám to přinést do lágru, kde jsme ty bramborové slupky uvařili a snědli. Jedna dívka také jednou něco našla a přinesla to do lágru, ale oni to ještě ten den našli při prohlídce. Když jsme pak stáli večer u apelu, předák jí nakázal, aby se svlékla, začal ji bít šlahounem, což samozřejmě nemohla vydržet, tak upadla a umřela.“
„Přišly jsme do toho prvního lágru a najednou proti nám jede nějaký džíp a na tom džípu je bílá hvězda. Nevěděly jsme, co to je a najednou slyšíme, že mluví nějakou cizí řečí, ne německy. A voják v tom džípu nám povídá, že od této chvíle jsme osvobozeni, nejsme už vězni a budeme se moci vrátit domů.“
„Když jsem po roce 1989 přijela s oběma syny do Pacova, chtěla jsem jim ukázat, kde jsme bydleli, a šli jsme tam. Bylo zamčeno, tak jsem zazvonila a požádala, jestli mi dovolí podívat se s dětmi do bytu, ve kterém jsme dřív bydleli. Když ta paní slyšela, že jsem Nelly Guttmannová, začala mě objímat. Prý slyšela o mých rodičích. Ptala jsem se jí: „Kdo jste, že vás neznám?“ Řekla mi, že se narodila dva roky poté, co nás odvezl transport, ale rodiče jí vyprávěli o mně a mých rodičích.“
🏇 Tyto příběhy je nutné si vyprávět, naslouchat jim a přemýšlet o nich.
Dělo se to totiž tady a není to ještě vzdáleno ani na jednu délku lidského života. Jak hodně málo stačí, aby ze sebe lidstvo slouplo svou vrstvičku civilizačního nátěru.
Jen ten, kdo si tohle bude uvědomovat, bude schopen bránit nástupu eventuální nové totality.
Úvodní foto: Listopad 1942 – transport Židů z Pacova
