Deportace národů Pobaltí Rusy: společné trauma

Tři pobaltské národy neměly vždy společné dějiny, spojuje je však historická zkušenost existence v područí totalitního Ruska, stejně jako jeho neustálé snahy tyto národy do tohoto područí znovu dostat.

Jedním z nejvýznamnějších milníků tohoto období, byl začátek deportací obyvatel Pobaltí na Sibiř (a zároveň dosídlování baltského území etnickými Rusy) v rámci Stalinova Sovětského svazu.

„Krutost Ruska se v průběhu času nezměnila. Ruské činy na Ukrajině odrážejí útlak, kterému čelili naši předkové, a připomínají nám pokračující boj za svobodu a spravedlnost. Ukrajina musí vyhrát a Rusko musí nést odpovědnost. To je jediná cesta k udržitelnému míru“
Estonská premiérka Kallas k dnešnímu výroční

První velkou vlnu spustili Stalinovi pohůnci týden před začátkem války s Německem, v červnu 1941, druhou velkou (deportace ovšem probíhaly průběžně) vlnu pak v březnu 1949.

Navíc po celou dobu dobu byli Pobalťané stíháni represemi, pronásledování, zavíráni do vězení a systematicky byla likvidována jejich inteligence.

Všechny tyto represe však nestačily zlomit odpor obyvatelstva Pobaltí, naopak v důsledku vedly ke vzniku Lesních bratří, silného pobaltského protisovětského partyzánského hnutí, které se komunistům povedlo potlačit až několik let po II. světové válce.

Dnešní den 25. březen je připomínán napříč celým Pobaltím jako výročí druhé velké vlny deportací jejich předků z roku 1949.

Memento: Historici odhadují, že v letech 1940-1953 bylo z Pobaltí deportováno více než 200 000 lidí. Kromě toho bylo nejméně dalších 75 000 lidí posláno do gulagu. Deportováno nebo posláno do pracovních táborů bylo 10 % veškerého dospělého obyvatelstva Pobaltí.

Musíme si uvědomit, že pro obrovské vzdálenosti, ekonomický status deportovaných a nepřátelské prostředí, byli pro všichni tito lidé vydání na milost a nemilost stalinistickému aparátu a vyhnanství pro ně znamenalo často definitivní rozžehnání se se zemí předků a jejich tehdejší vlastí.

Oni nevěděli, jestli se ještě někdy do Baltských zemí vrátí a taky

„Během deportační noci jsme spali v dřevníku na dvoře, protože jsme nevěděli, zda nechtějí odvézt i nás. Dodnes si s hrůzou vzpomínám na zvuk nákladního auta, kterého jsem se dlouho bála, a na zpěv a pláč, který zněl celou noc, když sváželi lidi na nádraží. Naštěstí před naším domem auto nezastavilo. Nazítří pak ve škole byly prázdné lavice, a mnoho učitelů bylo pryč.“

Navíc pro vyšší stovky z nich byla osudová už samotná cesta, protože do cílových nádraží nedorazili — řada jich zemřela cestou, jiní byli zastřeleni při pokusu o útěk, některým se podařilo uprchnout, osud mnoha dalších není znám, ale jejich rodiny je od nastoupení do vlaků pohřešují.

Cestou zemřelo přibližné 15 % deportovaných lidí.

Po příjezdu na Sibiř byli deportovaní přinuceni podepsat souhlas se statusem „zvláštních přesídlenců“, jímž ztráceli právo na návrat i na svobodný pohyb. Následně byli rozděleni k nuceným pracím.

 „14. června 1941 ve tři hodiny ráno začalo hromadné zatýkání a deportace současně ve všech pobaltských zemích — Litvě, Lotyšsku, a Estonsko. Na příkaz Moskvy byli k plnění tohoto úkolu mobilizováni čekisté z Běloruska, Smolenska, Pskova a dalších míst. Nakonec se přeplněné vlaky přesunuly na východ a přepravily obrovské masy lidí, z nichž většina se už nikdy neměla vrátit. Učitelé základních a středních škol, univerzitní profesoři, právníci, novináři, rodiny litevských vojáků, diplomaté, různí úředníci, zemědělci, agronomové, lékaři, podnikatelé atd… Vzpomínám na ty, kteří zemřeli v Trofimovsku (Republika Sakha (Jakutsko),: Učitel Staniskis z Kaunasu, učitel Gediminas Balčys z Daugiai, Asmontienė, Lukosevičienė ze Siauliai, Raibikienė z Kalvariai, Balazarienė z Kėdainiai, pětadvacetiletý obr jménem Zabuka, dvanáctiletý Jonrikus Marijampolė, Barniškienė, Mikoliunienė, mladý Baltokas, Volungevičius, Geleris, Klingmanienė, Krikštany z Kaunasu. […] Mnoho Litevců, jejichž jména si nepamatuji nebo jsem je ani neznala, leželo v jednom hromadném hrobě. Nikdy tam nebyly umístěny čerstvé květiny a nikdy nehrála žádná smuteční hudba“ 
Dalia Grinkevičiūtė, litevská přeživší deportace

Třetina deportovaných se směla do země vrátit až po odhalení kultu osobnosti Stalina, v roce 1953. Další přeživší lidé se do Pobaltí vraceli v letech 1956–1961.

Během obou sovětských okupací (1940–1941; 1944–1991) bylo zabito nebo deportováno dohromady 605 000 obyvatel pobaltských zemí (135 000 Estonců, 170 000 Lotyšů a 320 000 Litevců). Jejich majetek byl zkonfiskován a předán příchozím kolonistům – sovětské armádě, předchůdkyni FSB, tedy NKVD a dalším funkcionářům komunistické strany a ruským přistěhovalcům.

Nakonec, bylo to právě obyvatelé baltských států, kteří jako první opustili „pohostinnou“ náruč Sovětského svazu a v podstatě až násilně z něj vystoupili. Konkrétně tou první republikou byla Litva a to 11. března 1990.

Cesta Litvy k nezávislosti začala již v únoru 1990, kdy se konaly první demokratické volby do Nejvyššího sovětu Litevské SSR. V nich nadpoloviční většinu mandátů získalo hnutí Sajudis požadující nezávislost Litvy. Reakce Moskvy na sebe nenechala dlouho čekat: v dubnu 1990 nejprve zastavením dodávek ropy zahájila hospodářskou blokádu Litvy, následně v lednu 1991 byly pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády do Vilniusu vyslány sovětské vojenské jednotky.
To nejhorší přišlo ale 13. ledna 1991 po půlnoci. Sovětské jednotky podporované tanky se rozhodly obsadit budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu, lidé ale vytvořili kolem budov lidskou bariéru a během konfliktu zahynulo 13 civilistů a 700 lidí bylo zraněno.

I kvůli těmto traumatickým deportacím, má dnes Rusko na při své severozápadní hranici tři sice malé rozlohou, ale velké odhodláním si to už znovu nikdy nezopakovat, protivníky.

Pobaltí je, spolu s Polskem a Finskem, největším zastáncem neustupování Rusku a pomoci napadené Ukrajině. Ti všichni vědí, jak to vypadá, když se vás Mordor z východu rozhodne „osvobozovat“.

Úvodní foto zpravodajka ČRo v Polsku Kateřina Havlíková: „Estonci si dnes připomínají deportaci 20 000 svých obyvatel v roce 1949 na východ, do Sovětského svazu. Zmizely tehdy celé rodiny.“