Žije se i ve válce, byť nám to připadá nepředstavitelné. Čas války může vzít to nejcennější, co máme, ale taky v něm můžete prožít nejhezčí den svého života.
Dva takové příklady jsem dnes našel v ukrajinských zdrojích.
Nejcennější, co mám
1️⃣. Oděsa: Žádost o ruku v přístavu, který se opevnil v očekávání útoku a vylodění ruských okupantů.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud mě chcete také podpořit, můžete prostřednictvím služby Donio.cz
Nejcennější, co jsem měla
2️⃣. Novinářka Irina Sushkova napsala:
„Sedím vedle svého mrtvého manžela. Můj život leží vedle mě v uzavřené rakvi. Proklínám tyto fašisty za tebe, můj drahý, za naše nenarozené děti. Je mi dvacet pět let a jsem vdova. Nelidé mi ukradli život. Zasrané Rusko mi ukradlo život.“
„Dlouho jsem přemýšlela, co ti dát k prvnímu výročí svatby. Nakonec jsem musela vybrat věnec na hrob. Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jsi, že chráníš můj spánek. Teď hlídám já ten tvůj po zbytek svého života.“
🏇 Těžko něco psát. Važme si toho, že žijeme ve svobodné Evropě a ze všech sil pomáhejme těm, kteří takové štěstí nemají. Ukrajina zvítězí.
