Žije se i ve válce, byť nám to připadá nepředstavitelné. Čas války může vzít to nejcennější, co máme, ale taky v něm můžete prožít nejhezčí den svého života.
Dva takové příklady jsem dnes našel v ukrajinských zdrojích.
Nejcennější, co mám
1️⃣. Oděsa: Žádost o ruku v přístavu, který se opevnil v očekávání útoku a vylodění ruských okupantů.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
Nejcennější, co jsem měla
2️⃣. Novinářka Irina Sushkova napsala:
„Sedím vedle svého mrtvého manžela. Můj život leží vedle mě v uzavřené rakvi. Proklínám tyto fašisty za tebe, můj drahý, za naše nenarozené děti. Je mi dvacet pět let a jsem vdova. Nelidé mi ukradli život. Zasrané Rusko mi ukradlo život.“
„Dlouho jsem přemýšlela, co ti dát k prvnímu výročí svatby. Nakonec jsem musela vybrat věnec na hrob. Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jsi, že chráníš můj spánek. Teď hlídám já ten tvůj po zbytek svého života.“
🏇 Těžko něco psát. Važme si toho, že žijeme ve svobodné Evropě a ze všech sil pomáhejme těm, kteří takové štěstí nemají. Ukrajina zvítězí.
