Po zabrání Sudet Německem se i naše tuzemská politika začala sbližovat s filozofií nacistických rasistických teorií.
Začalo pronásledování našich židovských spoluobčanů, jejich vyhazování z práce a zákazy členství v profesních komorách.
To však jen předznamenalo jejich osud po konečné okupaci zbytku Čech, Moravy a Slezska a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava.
Jak všichni víme, okupace byl začátek postupného zbavení všech práv našich židovských spoluobčanů, kromě práva postupně nacistům odevzdávat jejich majetek.
Omezení a zákazy se mj. týkaly i navštěvování školní docházky židovských dětí. Což bylo v situaci, kdy už byl jejich životní prostor a možnosti kontaktu s ostatními omezen, pro tyto děti velmi traumatické.
Výjimkou byla jediná židovská (oficiální, neoficiálně se učilo v malých komunitách po bytech a jednotlivcích) škola v Praze v Jáchymově ulici, jejíž neoficiální jméno Jáchymka, jí zůstalo až dodnes, když už je její existence jako školy jen historickou vzpomínkou.
Pro svou jedinečnost v dané době se stala Jáchymka pro všechny její děti a vyučující pozitivním fenoménem v době, která jinak byla pro celou populaci našich židů tak tragická.
Škola byla založena už v roce 1920, část jako měšťanka a část jako škola náboženská.
Škola byla podporována i předními osobnostmi tehdejšího českého kulturního života – Maxem Brodem a Franzem Kafkou.
Vzpomíná Irma Lauscherová, která na židovské škole začala učit v roce 1924:
„Učitelé? Mladí nadšenci, kteří přicházeli na školu u vědomí, že je třeba jiného přístupu k dětem. Většinou současně studovali a do školy přinášeli nesmírné pracovní zaujetí, obětavost, lásku k dětem. Vycházeli z přesvědčení, že škola musí dát mimo vědomosti také to, co tehdy rodiny zanedbávaly. Místo autoritativního musíš-nesmíš vytvářeli prostředí, kde žák uplatňoval svou osobnost.“
Na paní učitelku Lauscherová (která patřila k těm přísnějším), pak jedna o 18 let starší vzpomínka jednoho z žáků, kterého velká část Česká zná i když se s ním nikdy nemohla potkat:
Vzpomínka na výjimečný osud Evelíny Mérové od Daniela Stacha z ČT ⬇️
Po roce 1939, respektive 1940 škola fungovala dál v relativně normálním režimu. Přes prázdniny během roku byla ve škole otevřena jedna třída pro chudé děti, kde jim bylo umožněno si hrát, učit se a bylo jim zajištěno bezplatně občerstvení.
27. července 1942 bylo výnosem ministra školství Moravce zakázáno vzdělávání židovských dětí v Protektorátu úplně….
Děti i učitelé se postupně mizeli za branami koncentračních táborů a plynových komor východní Evropy, tak jak se jejich osudy stávaly předmětem tzv. konečného řešení židovské otázky, tedy kolektivních vražd, na základě víry a původu.
A co děti z třídy Jáchymky, které jsou zachyceny na úvodní fotce, jaké byly jejich osudy?
Na fotce vyznačil František Brichta (na fotce v poslední řádě stojící první zleva) svoje spolužáky. Modří přežili, osud neoznačených je neznámý a ti, které označil červenou, byli nacisty vyvražděni …
Napočítal jsem 28 zavražděných dětí a jednoho z učitelů.
Na fotce z roku 2007 ukazuje František, tehdy už kanadský občan, sám sebe ve školní třídě.
Jenom ukázka, jak v reálu končívají politiky postavené na verbální nenávisti, stigmatizaci a dehumanizaci ⬇️
Zdroje screenů ZDE, zdroj textu ZDE.
🏇 Holocaust je v podstatě exaktním důkazem, kam společnost bude směřovat, když ji vedení státu nejen že nechá volné ruce při páchání zločinu, ale ještě jí k tomu narýsuje jízdní řád.
Když necháte padnout právní stát (lhostejno jestli jej nahradíte ad hoc zákony směřujícími proti lidskosti), tak prostor, kde je obvykle činná policie a judikatura vyplní lůza, která se přestane bát a začne se chovat tak je jí vlastní.
A tím hůře, když tuto lůzu použije samo vedení státu k tomu, aby naplňovala jeho zvrácenou ideologii.
Ty důsledky se případ od případu liší, (režim od režimu) vždycky to ale začíná stejně: verbálním násilím a nenávistnou rétorikou, podpořeno masivní propagandou.
Na tohle bychom měli být velmi citliví a reagovat rozhodně hned v počátku, protože každou pozdější chvíli se tento koloběh zla zastavuje již obtížněji.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji