Kdo nechce korespondenční volbu?

Obecné předpoklady jsou nastaveny tak, že příštím prezidentem republiky by se měl stát Petr Pavel. Napovídají tomu všechny tři průzkumy, v nichž měl kolem 57 % preferencí. Je tedy mírným favoritem

Nicméně se mluví o fenoménu, kdy se část voličů k preferenci Andreje Babiše v průzkumech nepřiznává, stejně jako mi moji známí žijící v místech, kde tradičně volí extrémisty a populisty hlásí nezvykle vysoké odhodlání tamních voličů zabránit Pavlovi k vítězství. (Výsledek působení dezinformačních webů a Babišovy strašící taktiky).

Navíc pod dojmem relativně jasného rozdílu, na který nejsme v Česku v posledních zvyklí letech zvyklí, může část voličů preferujících Petra Pavla, svou účast ve volbách odpískat a odjet třeba na hory lyžovat.

Jistě to nebude masovým jevem, ale jednoho takového třeba z třiceti Pavlových voličů si asi dokáže představit každý. To se ovšem rovná ztrátě cca tří procent.

„Vůbec jsem si nevyřídil volební průkaz, protože nikdy není úplně jisté, v jaké zemi budu.“
Ondřej Trnka, Čech pracující v zahraničí

Může se tedy stát, že souboj o prezidentské křeslo bude těsnější, než se na první pohled může zdát.

V tuto chvíli by nehrálo žádnou roli, že proti korespondenční volbě brojí extrémisti a populisti, (KSČM, SPD, ANO – protože je v zahraničí téměř nikdo nevolí), neboť ti momentálně nemají žádnou mocenskou páku, jak hlasování zabránit.

Můžete namítnout, že mají možnost nepříjemných obstrukcí a budete mít pravdu. Jenže i přes ně se vládní většina v parlamentu dokázala v loňském roce několikrát přenést, vyseděla si dané hlasování. Respektive vždycky, když chtěla.

A v tom je právě ta obtíž. Ono se jaksi moc nechce.

Zápletka spočívá v tomtéž, jako v debatě o přijetí eura. Momentální mocenské rozložení ve vládě, ale i parlamentu. Vládní většinu tvoří pět stran, jenže kvůli objektivním věcem, ji tvoří skupinka čtyř malých stran a naprosto dominantní ODS, která je právě tou stranou, jejíž nevůle momentálně stačí, aby se věci prostě do pohybu nedaly.

„Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že budu v termínu voleb tady, tak jsem se naštěstí dostatečně brzy informovala o způsobu volby v zahraničí. Vzhledem k tomu, že se voleb nelze zúčastnit korespondenčně, ani žádnou jinou cestou, tak člověk musí osobně na zastupitelský úřad. Tady v Africe je to o to komplikovanější, že počet zastupitelských úřadů je nízký. Já jsem mohla jet buď do Senegalu do Dakaru nebo do Ghany. Ale Abuja je relativně nejblíže, i když cesta je komplikovaná. Vzdálenost je 800 kilometrů, ale bohužel se tam z bezpečnostních důvodů nedá jet autem. Proto budu muset letět. A vzhledem k tomu, že je málo přímých letů, tak letím přes Togo. Je to cesta na celý den. Velká oběť pro volby.“
Soňa Jarošová, Češka na humanitární misi

Vládu tvoří Pirátská strana, která je ale zastoupena jen 4 poslanci a vládní strany sestaví většinu i bez nich. To je jejich pozici značně oslabuje. Jejich koaliční partnerem jsou sice významně početní Starostové, jenže těm před rokem tragicky zemřel Věslav Michalík, mozkový trust strany a hned na to se museli potýkat z vážnými případy korupce svých vysoko postavených spolustraníků. Což je samozřejmě oslabilo taky, stejně jako to, že tyto protřelé politiky, ovládající politické řemeslo, nahradili ve vedení strany nezkušení a neznámí nováčci.

Dvě menší strany koalice SPOLU jsou zase výrazně limitovány faktem, že bez spojenectví z ODS by čelily značnému riziku, že se z nich v příštích volbách stanou strany mimoparlamentní a jsou na členství v koalici s ODS existenčně závislé.

Naproti tomu ODS jejíž představitelé dobře a viditelně uchopili téma války a ohrožení ČR, které z ní plyne, z vládního angažmá těží a její postavení v rámci SPOLU i celé vlády posílilo.

Myslím, že to bylo vidět i v senátních volbách na podzim, kdy ODS sama získala 8 senátorských postů, zatímco čtyři ostatní strany koalice 9 křesel, ale všechny v součtu.

Nikdo vám samozřejmě na plnou pusu do médií informaci, že je to ODS, která na korespondenční volbu „netlačí“ neřekne, tím spíš, že Fialova vláda, má korespondenční volbu jako jednu z priorit ve svém programovém prohlášení.

Nicméně, když se sem tam nějaká zmínka na toto téma z kuloárů mihne buď v médiích, nebo na sociálních, už by na tomto tvrzení něco mohlo být.

To je samozřejmě málo, aby člověk dospěl k přesvědčení, že jsou to opravdu představitelé ODS, kteří jsou proti tomu, aby měli všichni občané České republiky stejný a rovný přístup k volebnímu aktu.

„Aby Anna Ambrozková z Hodonína mohla hlasovat v prezidentských volbách, musí projet kus afrického kontinentu v délce 8300 kilometrů. Momentálně totiž pracuje v Angole, kam se salesiánskou organizací vyrazila jako dobrovolnice. Volební místnost přitom je až v Jihoafrické republice, kde sídlí česká ambasáda.“

A tak je potřeba projít „internety“ a podívat se na to, co někdy mezi řečí a někdy napřímo o korespondenčním hlasování představitelé ODS soudí.

Než se do toho pustíme, řekněme si, že v zahraničí žije asi půl miliónu našich spoluobčanů, což by při stejné účasti jako v ČR představovalo asi 270 000 hlasů.

Podle výsledků poslední dekády by pak téměř 90 % z nich šlo do tábora demokratických stran či kandidátů, viz níže:

Připomínám, že pro korespondenční volby Česká republika je jednou z pěti zemí Evropské unie, kde ještě není povolena korespondenční volba ze zahraničí. Přičemž nikde tam, kde korespondenční hlasování funguje nikdy nedošlo k problému s falšováním výsledku.

Nedávno se sice volby musely opakovat v Rakousku, tam ovšem došlo k tomu, že volební komise na několika okrscích začaly sčítat hlasy již dříve, než došlo k uzavření volebních místností.

Občané volící v zahraničí musí být zapsáni do zvláštního seznamu voličů nebo musí mít zřízený voličský průkaz. Problém ale je, že se lidé v době konání voleb musí na konzulární úřad dostavit osobně. Zastupitelský úřad přitom může být vzdálený několik hodin cesty a taky někdy i několik tisíc kilometrů od místa bydliště. 

Proto je účast v prakticky zanedbatelná. V posledních volbách do parlamentu volilo v zahraničí cca 13 000 občanů, což představuje asi 2 -3 % Čechů žijících v cizině, tedy cca zhruba 25 krát nižší účast, než je v samotné České republice.

Ale musí být vůle. Posuďte sami. (Připomínám, že korespondenční volbu slibovala před vyhranými volbami voličům jak koalice SPOLU, tak později komplet současná vláda.

Sami vidíte, že negativní stanovisko ke korespondenční volbě v průběhu posledních dvou let (nejstarší vyjádření je z podzimu 2020) vyslovila většina těžkých vah uvnitř ODS.

Objektivní čtenář si pak sám může odpovědět na otázku, jestli při výše popsané dominanci této strany, je otálení s korespondenční volbou vloni náhodné. Tím spíše, jak jsem připomněl výše, když si vláda dokázala věci, které jsou pro ni opravdu důležité, přes odpor a obstrukce opozice, v několik příkladech protlačit.

Když už se hlasování nepodařilo prosadit k současné prezidentské volbě, měli bychom všichni jako demokrati tlačit svoje politiky, aby tento způsob volby prosadili ještě v tomto volebním období.

Jsou proto podle mě 3 důvody.

A. Politologové prakticky svorně tvrdí, že pokud zákon nepřijme tato sněmovna (v tomto složení), pak už se může stát, že nebude přijat nikdy. Karty jsou rozdány opravdu výhodně.

B. Splnění předvolebního slibu. Nemělo by se stávat u demokratických stran normou, že budou plýtvat sliby, které nebudou plnit, tak jak to běžně dělají populisti.

C. Při složení voličského elektorátu potenciálně volícím v zahraničí, je prakticky jistě, že pro demokratické strany v součtu, získame těmito hlasy jako republika, vždy několik jednotek procent hlasů pro demokracii a pro naše prozápadní směřování.

A to je vždycky víc, než názorové preference než jednotlivých, by|ť vlivných politiků.