Poslední z prvního transportu

Včera zemřel Felix Kolmer, poslední žijící z vůbec prvního transportu do ghetta Terezín. Téměř samí mladí muži, tzv. Aufbaukomando, měli za úkol vybudovat k chatrnému bydlení prostory terezínských kasáren, před příjezdem ostatních internovaných.

Ve zkratce:

• V listopadu 1941 jako putoval do Terezína, kde pracoval při zakládání ghetta, později byl svědkem hrůz odehrávajících se v Malé pevnosti a stal se členem tamního podzemního hnutí.

• V Terezíně mu v roce 1941 umřela maminka
• Ale taky se tam oženil se svou dlouholetou známou
• V říjnu 1944 byl transportován do Osvětimi, kde mimo jiné viděl doktora Mengeleho s úsměvem posílat lidi do plynu. Kuriózním způsobem unikl z transportu na smrt do tábora Friedland, kde se dočkal konce války.
• Poté mohl konečně studovat a postupně se stal světově uznávanou kapacitou v oboru akustiky. Byl jedním z průkopníků tohoto oboru u nás, působil jako pedagog a je autorem a spoluautorem mnoha publikací.
• – Felixovi Kolmerovi bylo rovných sto let.

Tady je patrně jeho poslední rozhovor pro média, starý tři čtvrtě roku.

,,Útěk byl tehdy už obtížný, navíc jsem velmi spjatý s Prahou a s celou zemí. Můj otec byl v italských legiích a bojoval za samostatnost naší vlasti. Proto jsem považoval za svou povinnost v téhle činnosti pokračovat. Samozřejmě jsme nevěděli, co nás čeká.“

,,Proč jsem přežil? Řekl bych, že na prvním místě byla náhoda a štěstí. Na druhém místě byla znovu náhoda a štěstí, a takhle bych mohl pokračovat třeba desetkrát za sebou. Ale na jedenáctém místě byl úkol, který jsem si dal a znal ze skautingu: budu pomáhat slabším. Tenhle úkol mi dal možnost přežití.“

,,Pracovali jsme také v bývalých textilních továrnách. Lisoval jsem listy motorů pro letadla. Existovala určitá norma, jak mají být prohnuté, jenže jsem ji schválně nedodržoval. Měl jsem dobrý pocit, že jsem svou činnost pro nacisty sabotoval. Asi před dvaceti lety jsem letěl do Varšavy letadlem, které mělo ty samé vrtule, které jsme za války dělali. Tak své ženě povídám: ‚Jestli to jsou vrtule, které jsem za války dělal, tak se rozluč se životem.“
,,Nikdy jsem nezapomněl, že jsem skaut. Mezi pravidla, kterými se každý skaut řídí, patří pomáhat slabším. Držel jsem se jej zejména v Osvětimi, a tím nevědomky zachraňoval i sám sebe. Měl jsem totiž program, pro který jsem musel pořád žít a přežít. Cítil jsem se díky tomu silnější. Povinnosti pomáhat slabším jsem na sebe převzal, aniž bych o nich mluvil. Myslím, že jsem pomohl řadě dalším, aby také přežili.“

Díky.