Dvě videa, jako porovnání, která jakoby nechtíc možná ukazují náš problém v podpoře Ukrajiny, která zatím není dostatečná proto, aby obránci dokázali okupanty tlačit před sebou k jejich vlastním hranicím.
Aspoň.
Náš problém v nastavení (náš – myslím tím problém celé západní Evropy, čím dále od Ruska, tím hůře) spočívá v tom, že se všichni dokážeme celkem dobře vžít do toho, jaké to asi na být řidičem a majitelem auta na této „sjezdovce.“, jak se v tu chvílí cítí a co jej bude v příštích týdnech čekat.
Opravy, výdaje diskomfort – cesty do práce, děti do do/z kroužků, nemocný děda k lékaři, velké nákupy, atd. ,
Je to život, který už žijeme dekády a pro většinu našich životů znamená vlastnictví auta totéž.
To samo o sobě samozřejmě není nic nenormálního. Komu by se chtělo dobrovolně opravovat, platit, čekat a nejezdit, když potřebuju.
Komplikace je (eufemisticky řečeno) v tom, že si zatím za dva roky války nedokážeme (dostatečně velká část populace, politiků a elit) pořád ještě představit v situaci zachycené na videu sami sebe.
Na rozdíl od těch řidičů na tom náledí.
Přitom se na druhém videu zachycená krutá válka odehrává jak ihned za hranicí EU, tak ihned za hranicí NATO.
A přesto, že se reálně bavíme i o eventualitě, že Rusové válku vyhrají a přesto, že víme, že jako cíl jejich tažení sami označili návrat svých bývalých satelitů pod svou okupační správu, pořád je evidentní, že minimálně ty společnosti států, kterých se to týká, s touto možností vůbec nepočítají.
Tady by se měla celá společnost intenzivně mentálně i prakticky připravovat na střet stejné intenzity, jaký vidíme na videu o čemž už měsíce mluví například náčelník generálního štábu Řehka.
Chystat se nutně neznamená jej absolvovat, ale být v případě takové situace na něj připraven.
Zjednodušeně: to dolní video je pro nás nesrovnatelně větším a pro všechny devastujícím nebezpečím, než ty několik desítek tisíc stojící poškozené plasty nahoře.
Všichni to samozřejmě víme, je to nad Slunce jasné a přesto se k tomu násobně většímu nebezpečí chováme tak, jako bychom to nebyli my, koho ohrožuje.
A nejen to, dokonce to trendově vypadá i tak, že se v příštích volbách (jistě, ještě se může leccos změnit, ale momentálně ta čísla taková jsou) odevzdat správu země politikům, kterým je buď geopolitika úplně jedno (vzpomeňte, jak Babiš vyhodil ministra zdravotnictví, protože nechtěl dovézt neschválenou ruskou vakcínu Sputnik, aby měl klid od Zemana), nebo jsou rovnou ruskými kolaboranty.
A že to skutečně není pro část společnosti problém udělat, ani tváří v tvář ruské vyvražďovací válce, nám ukázala před měsícem část voličů na Slovensku.
Mám pocit, že žijeme příběh Titanicu těsně před srážkou z osudovou krou, zatímco adekvátní situaci by bylo spíš se poctivě chystat na bitvu o Helmův žleb z trilogie Pána prstenů.
„Jediní, kdo většinově věří, že Západ ve válce s Ruskem není, jsou Evropané a Američané. Vyhrát válku, v níž nevěříte, že jste její součástí, je obtížné.“
Nejcitovanější východoevropský politolog Ivan Krastev
A je to o to větší škoda, že jinak jsou výhody na naší straně. V lidech, materiálu, financích, technologiích, atd. Rusko prakticky nemá nic, čím by nám mohlo konkurovat.
Když ovšem budeme sami chtít, alespoň tak, jak v tuto chvíli chce Rusko.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
