Stalo se to už po několikáté, při hledání příběhu na stránku Visegradský jezdec jsem objevil mrazivý fragment doby, kterou sice z výuky historie a vzdělávacích dokumentů známe, ale proto, že se nepodobá ani přibližně tomu, jaký život žijeme my, vlastně o ní nic nevíme.
Neumíme si to představit.
Už několikrát jsem narazil ve vzpomínkách a denících přeživších holokaust, na opravdu silná slova chvály a vděku na terezínské vychovatele.
Tito většinou mládí chlapci a děvčata se v terezínském ghettu dobrovolně angažovali v organizování volného času tisíců tam přítomných dětí, podíleli se nejen na běžné výchově a vzdělání, ale vštěpovali dětem zásady, morální hodnoty a rozvíjeli všemi směry osobnosti vězněných dětí, často i za cenu vlastního diskomfortu, či dokonce sebeobětování.
Pouto mezi nimi a svěřenými dětmi bylo tak silné, že v některých případech se nechali dobrovolně zapsat i do transportů, které děti odvážely do vyhlazovacích táborů.
Děti v Terezíně díky systému výuky, výchovy a různých her a dovedností, které je lidsky vychovávaly a posouvaly, zažívaly kolikrát svoje nejhezčí chvíle v životě a kolikrát i poslední pocity štěstí, před zavražděním v Osvětimi nebo jinde.
Ze 7600 z Terezína deportovaných dětí válku přežilo jen 142 z nich, právě z jejich vzpomínek a ze vzpomínek těch, které konce války dočkaly v samotném Terezíně se pak tyto vzpomínky na jejich vychovatele vynořují se železnou pravidelností, děti, (dnes už skoro stoleté babičky a dědečkové) na ně mnohdy vzpomínají, jako na nejinspirativnější osoby jejich životů.
Dnes jsem zavadil o příběh Elly Pollakové, v němž se zároveň protínají tragické osudy děvčat, o něž se v legendárním kinderheimu s označením L 410, starala.
Ella Pollaková (její celý příběh někdy příště), všemi zvaná Tella (teta Ella), byla hlavní organizátorkou vnitřního života L 410, vštěpovala tamním děvčatům zásady etiky v životě osobním příkladem a způsobem, který měl na její svěřenky zásadní vliv.
Nakonec jsem při hledání v archivních materiálech, narazil na silný vzkaz, který mi zase připomenul, jak hrůzná to byla pro ty děti a všechny ostatní pronásledované na principu kolektivní viny, doba.
Tento vzkaz totiž napsala Anně Flachové (přežila), do památníku spolubydlící Anna Lenka Lindtová, jen několik dní před odjezdem do Osvětimi, kde byla ihned po svém příjezdu nahnána do plynové komory a zavražděna:
„Člověk je na světě, aby konal dobro. Kdo to nedělá, nemá právo být člověkem. Chceš-li plnit své poslání člověka, řiď se, jak Tě Tella vychovala a co ona by v Tvém případě dělala. Myslím, že je to ten nejneomylnější člověk, kterého jsi doposud poznala.“
Vnímám ten text jako vzkaz nám tady a teď, jaké (jací) byli, jak přemýšleli a jaké hodnoty vyznávali.
Myslím, že v generaci těchto holek a kluků, kteří holokaust nepřežili, přišla naše země o celou jednu vrstvy elit, která nám v následujících desítkách let výrazně chyběla.
Úvodní foto Anna Lenka Lindtová, 19. 03. 1930 – 28. 10. 1944
